Empatická výchova – ,,Růst lásky v rodině“

Empatická komunikace ve výchově
,,Růst lásky v rodině“ prevence vztahové terapie

Pevné objetí jako životní forma, čili obnova lásky v rodině je preventivní, výchovně–vzdělávací program založený na bezvýhradné lásce, která je důležitou  silou v životním stylu rodiny. Má být prožívána jak mezi manželi, tak mezi rodiči a dětmi. Tento preventivně edukační směr je reakcí na stav současné společnosti, kdy se lidé navzájem od sebe příliš vzdalují. Je vysoká rozvodovost, většina dětí jsou jedináčci, začíná být moderní životní styl jako ,,singl“ lidé se vzdalují  od rodinných tradic a od rodinných hodnot vůbec.

Převést konflikt ve smír

V konfliktní situaci se na místo do vztahu uchylují do samoty a k náhradním jistotám.  Výchova láskou, čili obnova lásky v rodině, jak ji pojímá paní doktorka Jiřina Prekopová spočívá ve správné emoční konfrontaci v situaci konfliktu, z něhož nesmíme odcházet aniž by byl ukončen, aniž by se vztek, nenávist, zlost a jiné negativní emoce jako pocity křivdy proměnily v lásku. Součástí konceptu je podpora komunikačních dovedností, abychom se naučili o emocích, potřebách a očekávání ve vztahu efektivně hovořit.

Když již slova nepojmou podstatu konfliktu

Preventivně výchovný koncept ,,Růst lásky v rodině“ zaměřený na rodiny, rodinné vztahy a rodičovství vychází z dlouholeté praxe PhDr. Jiřiny Prekopové v terapii pevným objetím. Je vlastně prevencí před potřebou jít do terapie PO tím, že pomáhá zpracovat konflikty dříve, než-li se stanou tak hlubokými, že je již nelze pojmout slovy. Možná podobné situace také znáte. Každodenní dohady o botách mimo botník, nezavřené pastě, pozdní příchody, nepořádek. No zkrátka zástupná témata, která pomáhají uvolnit negativní energii, ale která nikam nevedou.  Neustálé dohady s touhou se domluvit, což pořád a stále nějak nejde. Cyklíte se dokola a nakonec se beztak rozcházíte v konfliktu, se kterým si neumíte poradit. To je chvíle pro terapii, kde porozumíte hlubším souvislostem, emocím, potřebám a očekáváním, které nejsou ve vztahu naplněny a které si vlastně ani neuvědomujete.

Neodejdeme od sebe, dokud se nesmíříme

Prošla jsem výcvikem v terapii pevným objetím u PhDr. Jiřiny Prekopové a to co mě opravdu oslovilo, byla právě empatická výchova, čili pevné objetí jako životní styl pod heslem ,,neodejdeme od sebe dokud se nesmíříme“ Vychází z toho, že pokud se domluvíme, že v konfliktu se obejmeme, emoce se uvolní a pak nejsou mezi námi. Slovo je zbraní, která je vždy při ruce. Jeho ostrý břit může ve vztahu dvou lidí způsobit nenapravitelné rány a zničit ho. Ale pokud přijmeme, že máme emoce a emocionalitu respektujeme ji také u partnera, snažíme se jí porozumět, přijmout ji, stejně jako tu svou, nedovolíme jí, aby nám vztah nabourávala.  Emoce, které ovládáme my neovládají nás. Porozumět emocím je nejlepší prevencí agresivního chování v jakékoliv situaci. A pokud vnímáme, že slova jako břit tasí zlost, která chce ublížit, partner je jí ovládán, nemusíme jeho slova brát osobně.

Výchova v kontextu postmoderní technokratické společnosti

Pevné objetí jako životní styl, empatická výchova reaguje na sociokulturní kontexty výchovy v postmoderní společnosti. Aspekty výchovy, ale i pěstování rodinných vztahů, vnímá v těchto souvislostech. Co vše na nás působí v situaci výchovy?  Vliv médií, kde v nepřeberné  nabídce výchovných pouček se člověk nakonec ztrácí a padá do nejistoty. Akcent na liberální výchovu s obavami před vlastními emocemi získané v tzv. chladné výchově.  Nepřeberné množství možností, které nás mohou odvádět od plnohodnotného prožívání tady a teď. Blahobyt a možnost dát dítěti vše, co si umane. Proč bych mu to nedopřála…? Nehledě na vliv televize, elektroniky, chytrých telefonů, jejichž zásluhou se lidé od sebe navzájem vzdalují. Jiřina Prekopová hovoří o tzv. autistické společnosti. Jsme zvyklí se uzavírat ve své ulitě a nebýt spolu ve chvíli konfliktu a ubírat se k těšítkům moderní doby. Pak však pociťujeme častěji pocit prázdnoty, osamocení a nespokojenosti.

Láska bez podmínek, základ ,,Růstu lásky v rodině,,

Empatická výchova je o pěstování rodinných vztahů v bezpodmínečné lásce. Mám tě ráda, i když jsou věci, které se mi na tobě nelíbí. Co se nám nelíbí si můžeme navzájem povědět, stejně jako to, co od sebe navzájem očekáváme, co ve vztahu cítíme.  Pěstujeme lásku vědomě, vůlí zůstáváme spolu v konfliktu, abychom ho převedli ve smír. Nemusíme dojít k řešení situace. Důležité je, abychom cítili vzájemnou oporu a sounáležitost v dobrém i zlém. Důležité je si uvědomit, že ne vždy svítí sluníčko a mráčky se na obloze objeví také. Když je zamračeno, je těší zůstávat spolu, ale s vůlí k vzájemnému porozumění se dá.

Co mě naučila empatická výchova

Podle konceptu empatické výchovy jsem žila a žiji od té chvíle, co jsem se o něm dozvěděla.   Naučila jsem se vědomě vnímat to, proč se partner, dítě chová tak jak se chová.  Ale také proč se právě zlobím já. Skrze pochopení lze emoce a slova, která na vás z rozhořčených úst doléhají vnímat s větším odstupem a nadhledem. Pokud nenecháme emoce, aby nám zatemnily rozum, můžeme být právě my ta strana, která udělá první krok k tomu, aby se hádka zastavila a převedla ve Empatie, jeden z pilířů lásky bez podmínek je výsadou rozumu. Pokud jsme však zaplaveni emocemi, porozumění nemůžeme dát. Vidím-li rudě, je mi jedno, že… V tuto chvíli je nejlepší z konfliktu odejít a emoce nechat odeznít. Přetavit je v tělesnou aktivitu. Zlost, vztek, nenávist. Vynadávat se, vyběhat, boxovací pytel je super. A když emoce odezní, lze jít a konflikt řešit. Druhým pilířem je vůle. Musíme chtít smíření a překonat vztek, zkrotit krokodýli, kteří nás ženou pryč od sebe. Vůle být spolu a zpracovávat emoce, které se mezi nás staví. A rozum, třetí pilíř empatické výchovy posílí vůli informacemi ale také empatii. Vím-li jak to dítě v období vzdoru vlastně má, adolescent v pubertě, vnímám-li, že manžel má těžké období v práci, s rodiči, spíše se zdržím podlehnout bouřlivým emocím. Prostě rozumím a nejdu do konfliktu. Nemám důvod, protože vnímám, že batole je emocemi pohlceno, nedělá to naschvál. Manžel je unavený a proto působí naštvaně. Před lety můj muž přišel z práce. Působil naštvaně, nemluvil se mnou, šel si lehnout. Docela to se mnou zamávalo. Také jsem se naštvala. Ale sebrala jsem vůli, rozum a povídám, ty jsi na mě naštvaný? A on odvětil, ne měl jsem problém v práci. To že jsem řekla, jak situaci mezi námi vnímám mi umožnilo se dovědět, že ji vnímám špatně, není to tak, jak si myslím.

Ale jak spolu mluvit?

Jiřina Prekopová hovořila o správné emoční konfrontaci. Neodejdeme od sebe, dokud se nesmíříme a urovnáme konflikt dříve, než-li zapadne sluníčko. Důležité je spolu hovořit.

Hovoříme v první osobě jednotného čísla o tom, co ve vztahu vnímáme. Pokud řeknu partnerovi,  že je pořád pryč, když je na telefonu, odpoví, že je přeci tady. Ale pokud řeknu ,,Když jsi na mobilním telefonu, mám pocit, že tu se mnou nejsi. Cítím se sama., Na to se již odpovídá jinak. Pokud je vůle být spolu v lásce, partner se zamyslí nad tím, co vnímá partnerka a podle toho odpoví. Můžeme vést hádky  kolem dokola na úrovni faktické, obsahové. U nás doma to byl neustálý spor o to, že jsem dávala do myčky nůž na krájení chleba. Manžel přišel domů a bylo zle. Až jednou říká,,mám pocit, že mě nebereš na vědomí“. Na místo toho, že opět vyčítal ve vzteku, co dělám, pověděl, jak se v tom cítí a jak situaci z mé strany vnímá. Na to nebylo odpovědi. Přestala jsem nůž dávat do myčky, protože jsem si tím uvědomila, co to pro něj opravdu znamená a že to není jenom buzerace.

BOJ  –  emoční komunikace – ÚTĚK

V konfliktu můžeme jít do boje, který vede k hádce, k verbální či brachiální agresi. A nebo utéci. Lze utéci k televizi, k počítači, nakupovat, klábosit s kamarádkou. V obou případech jde o to, že si vlastně nepovíme, jak se opravdu cítíme. Často ani nevíme, proč se konflikt stal. Každý si zaleze do své ulity a tam si líže rány. Cítí se sám, opuštěný, ve zlosti. Pak boty mimo botník, nezavřená pasta na zuby jsou výbornými ventily, jak nahromaděný vztek vypustit.

Správná emoční komunikace

Když spolu budeme mluvit o tom, co ve vztahu vnímáme, cítíme, budeme si vždy blíž, než když se stáhneme do své ulity osamoceni a ve zlosti. Hovoříme v první osobě jednotného čísla a mluvíme o to, jak situaci cítíme, jaké emoce se objevují. Neosočujeme partnera za to jaký je, jen mu sdělujeme, jak nám s ním je. Můžeme se ohradit, co se nám nelíbí, ale stále je to jen jeden aspekt toho, co přináší. Mám tě ráda, ale to, že mi nadáváš mi bolí. Vnímáme-li z jakého prostředí partner přišel, jak se mluvilo u něho, můžeme zjistit, že to jak s námi mluví neznamená, to že námi pohrdá, ale je tak zvyklí mluvit. Pak se dá i empatické zjištění reflektovat. Věřím, že se u Vás takto mluvilo, myslíš, že by to šlo omezit? Nesedí mi taková komunikace. Mnohdy si můžeme uvědomovat, že nějaký aspekt chování partnera nám vadí a nevíme proč. Rozum je v nesouladu s emocemi. Může to být emoce vašeho dětství. Dá se vnímat, odkud to známe, kdy v dětství jsme se takto cítili. Pak třeba zjistíte, že bolest patří do vztahu s otcem, s matkou a muže se netýká. V konfrontaci dospělý dospělý se dá toto reflektovat, ve vztahu dospělý dítě ne. Dítě se o Vás potřebuje opřít, nemůže vás sytit empatií že jste to měli těžké.

Emocionální retraumatizace

Jiřina Prekopová na přednáškách, které byly vždy velmi podnětné, malovala hlavičku, kde znázornila mozek, kam lze zařadit empatii, rozum, schopnost předvídat následky svého jednání, což umí dospělý, ale dítě zatím ne. A pak limbický systém, sídlo instinktů, pudů, emocí, které jsme hlavně během prvních čtyř let života nastřádali ze situací, které jsme si neuměli rozumově vysvětlit, ale emoce zůstaly. Tyto emoce, když se opětovně osloví v podobných situacích, jak kdysi, zatemní rozum a jednáme velmi impulzivně, pak nás to nakonec mrzí, když křičíme na děti, zbytečně se pohádáme s manželem. Někdy může taková situace vyvolat depresi. Ztratíte se v emocích, nevyznáte se v nich.

Jednání ve vzteku je jednání bez kontroly vůle, na to pamatuje také zákon, který pro ,,nepříčetnost zbaví člověka viny s tím, že se musí zjednat patřičná náprava“. Tak že když se rozčílíme a vidíme rudě, je lepší nejednat, nedělat unáhlená rozhodnutí. A když tak učiníme, lze s vědomím vlivu emocionality, bez jejího vlivu hovořit konstruktivně. Vnímáme-li, že partner byl v takovém stavu  a pověděl nám věci, které boleli, dá se jeho chování vzít s odstupem, pokud však neotevřel naši bolest raného dětství. Někdy jsou totiž hádky dospělých, jak hádka dvou batolat.

Konfrontace dospělý – dítě

Pevné objetí dává dítěti pocit zažít pevné hranice, jistotu a bezpečí náruče, v níž se může vykřičet. Ale ne každý rodič je nakloněn pevnému obětí a tak tento benefit nenabídne. Ale praxí jsem pochopila, že mnohem důležitější je vůle konflikty řešit s porozuměním i ve vztahu s dětmi skrze komunikaci, čím dříve, tím lépe. Dítě se učí od nás i když zatím nehovoří, protože je malé. Proto pokud budeme o emocích hovořit již od začátku, popisovat, co se ve vztahu děje, jaké emoce vnímáme, dítě přirozeně naučíme, aby se dokázalo ve svých emocích vyznat, učí se je pojmenovat. Až získá verbální dovednosti, bude o nich také hovořit.

Dítě dospělí  Dítě maminku praští, určitě mu to nevracíme, protože mu tím dáme najevo, že je to vlastně správné.

V uchopíme nožičku, která maminku kopla a řekneme,, nebudeš do mně  kopat,  bolí mně to. Emoční doprovod v hlase, ve tváři – dítě má možnost se do maminky  vcítit.

 V čem spočívá koncepce obnovy lásky v rodině?

Pevné objetí jako životní forma, čili obnova lásky v rodině je preventivní, výchovně–vzdělávací program založený na bezvýhradné lásce, která je nejpodstatnější usměrňovací silou v životním stylu rodiny. Má být prožívána jak mezi manželi, tak mezi rodiči a dětmi. Tento psychoterapeutický směr je reakcí na stav současné společnosti, kdy se lidé navzájem od sebe příliš vzdalují. Je vysoká rozvodovost, většina dětí jsou jedináčci, začíná být moderní životní styl jako ,,singl“ lidé se odkální od rodinných tradic a od rodiny vůbec. V konfliktní situaci se na místo do vztahu uchylují do samoty a k náhradním jistotám.  Výchova láskou, čili obnova lásky v rodině, jak ji pojímá paní doktorka Jiřina Prekopová spočívá ve správné emoční konfrontaci v situaci konfliktu, z něhož nesmíme odcházet aniž by byl ukončen, aniž by se vztek, nenávist, zlost a jiné negativní emoce jako pocity křivdy proměnily v lásku.

Toto je ideální způsob řešení konfliktů mezi všemi lidmi, neplatí pouze na rodinu. Ale v rodině, v dětství prostřednictvím vzoru svých nejbližších, kterým jako malí důvěřujeme a snažíme se je napodobit, se tomuto postoji můžeme naučit. Potřeba sociálních kontaktů a uspokojení z kontaktu s druhými je specifickou potřebou člověka. Chceme být s druhými, ale někdy to nejde. Nevyřešené konflikty nám berou energii, pocity, které se v nás hromadí brání další efektivní komunikaci. Konflikty se hromadí a lidé se vzdalují. Odcházejí od sebe. Jeden jde do restaurace, za kamarády, k počítači na facebook, hrát hry, k televizi, pracovat, nakupovat, rozvádí se a nebo se raději ani do manželského svazku nevstoupí.  Toto jsou způsoby útěku z konfliktních vztahů, které se zatím nevymykají sociální normě, ale mohou přerůst v sociálně patologické jevy jako je alkoholismus, drogy, gemblerství.

Jak je to s emocemi a rozumem?

Mozkový kmen – má člověk společný se všemi savci, sídlí tu primitivní funkce a reflexi. Zde působí instinkty jako je sexuální pud, a nebo instinktivní tendence k útoku či útěku v situaci ohrožení, stresu a strachu. Působí zde vzpomínky, prožitá traumata, křivdy, vnitřní konflikty. Zážitky z raného dětství je ovlivněna emocionální inteligence. Vytváří se základní postoje a vzorce chování.  Oxytocin a dopamin hormony lásky,  adrenalin a noradrenalin,

Na vyšší úrovni je mozková kůra, která se u člověka vyvíjí nejpomaleji. Jedná se o frontální a čelní laloky, které dozrávají až koncem dvacátého roku života.  Zde se evidují všechny vzruchy, které mozek zaznamenal a utváří se společný obraz. Tak řídí podněty a impulzy z níže položených a dříve dozrálých mozkových oblastí. Bez předního mozku člověk nemůže:

  • vytvářet koncepty orientované do budoucna
  • nemůže plánovat a odhadovat situaci ani následky svého jednání
  • vcítit se do druhých lidí a sdílet jejich pocity a necítí zodpovědnost
Proč nepečujeme o své vztahy s nejbližšími?

Zde je tedy podstatná vůle, kterou dnešní lidé tak málo ve vztazích aplikují. Vztahy s rodiči, svými dětmi, ale také milostné vztahy berou tak jak jdou. Často až ve vypjaté krizové situaci si uvědomí, že mohou druhého ztratit a vůli zapojí. Ale proč ji nezapojit již v době klidu?  Máme představu, jak se cítí naše dítě, když se pohádáme? Rozumíme opravdu, co nám druzí chtějí říci? Napadlo nás se přesvědčit, zda jeho požadavky, chování vnímáme dobře? Chválíme své blízké za projev dobré vůle?  Víme, co od nás partner očekává? Jak vnímá svou roli v rodině a je tak také náležitě oceněn?  Říkáme mi druhým, co očekáváme od nich?  Jsou to maličkosti, které dokáží udržet vzájemný vztah dvou lidí.

Učíme, jak pěstovat vztahy s vůlí k porozumění

Škola lásky v životě si tedy klade za cíl naučit své posluchače děti i dospělé vědomě řešit své konflikty, neodcházet v půli nedořešeného konfliktu a být ve vztahu s druhým aktivní. Aby mohl člověk aplikovat pevné objetí jako životní formu, musí si také uvědomit mnoho důležitých věcí. Měl by se chtít vcítit do situace svého protějšku, vnímat jeho potřeby a adekvátně na ně reagovat. Ale také se nemá nechat od druhého utiskovat, ta samá práva má on sám. Partner má vnímat stejně i Vás.  Tento směr respektuje člověka jako součást širší rodiny. Naučíme-li se vnímat například dítě v jeho celistvosti a vnímat jeho potřeby, budeme rozumět jeho jednání, které budeme interpretovat realisticky a ne osobně. Jako například dítě v období vzdoru. ,,Ono se vzteká naschvál.“ také si to občas řeknete? Ale pokud budete vědět, že období vzdoru se vyznačuje emocionálním tlakem, kdy se dítě nedokáže rozhodnout, že se bude vztekat, prostě začne, přestanete jeho jednání brát osobně a nebude vás již tolik rozčilovat. Budete k dítěti přistupovat s větším porozuměním posíleným  informacemi.

Komentáře