Emoce do výchovy patří

Emoce jsou součástí každé životní situace

Emoce jsou součástí každé životní a výchovné situace. Často si je neuvědomujeme, ale jsou také lidé, kteří měli tak bolavé zážitky, že se od emocí raději, nevědomě, odstřihli. Žijí a vnímají, ale jsou hodně v rozumu. Nad věcmi a situacemi více přemýšlí, než-aby je vnímali, procítili.  Pak však nelze adekvátně vnímat emoce druhých, protože když se nevyznáme ve vlastních, nevyznáme se ani v druhých. A jejich projevy duševního života nás mohou o to více zneklidňovat a rozčilovat.

Děti jsou našim zrcadlem

Naše děti jsou našim zrcadlem. Pokud máme nezpracované, potlačené emoce v sobě, dříve či později se s nimi člověk začne prát při výchově svých dětí. Potlačený, vztek na manžela, na vlastní rodiče. Děti jsou vnímavé, a pokud jsou neklidné, vzteklé, je možné, že právě zrcadlí vaše vlastní pocity.

Děti se učí nápodobou, jak s emocemi pracovat

Jak pracujete vy se svým vztekem, lítostí, strachem, tak s ním budou pravděpodobně také zacházet. Stejně tak se od rodičů učíme řešit konflikty a využívat tendence k útoku či k útěku. Je úžasné, když dětem ukážete, že si můžete říci, jak Vám s druhým člověkem právě je, a  převést zlost, vztek v opětovný smír tady a teď. Jak říká Jiřina Prekopová, než zapadne slunce.

 

Když se začnou dítka nápadně vztekat…  Zamysleme se nejprve, jak jste na tom s emocemi vy

Jak zpracujete svou zlost vy? Křičíte? Nadáváte? A nebo se stáhnete a jdete si po svých a o samotě si lížete rány?  Můžete si dovolit dát najevo svůj názor, vyjádřit negativní postoj, aniž by jste se báli, že budete zavrženi?  Děti velice brzy převezmou způsoby jednání svých rodičů. Jejich postoje. Nemusíte učit dítě intoleranci veřejně, můžete ji projevovat skrytě. Ono ji převezme. Proto je vždy dobré, když člověk ví, že něco nedokáže zpracovat a vidí, že se podobné emoce, podobné chování a postoje projevují u potomka. A nebo to přijmout. Nebojovat s vlastními nedostatky. Přijmout je a zařídit se podle nich.

Dva příklad z mého života.

Když byly děti malé, byla jsem hodně úzkostná matka, co se týče lezení po výškách. Na prolejzačkách jsem dceru pořád jistila a strachovala se, ať nespadne. Změnit jsem to nedokázala. Ale dokázal to můj muž. Tatínek Aničky, s kterým si zábavu na dětském hřišti dokonale užila, protože s jeho, dle mých měřítek, laxním přístupem, měla svobodu a prostor pro svůj rozvoj.

Další mou skulinkou je nedostatečná trpělivost. Ač pracuji jako lektorka a trpělivě učím maminky kojit a šátkovat, malé děti tvořit. Když se mám učit s vlastními dětmi trpělivosti mi nezbývá. Jednou dvakrát vysvětlím, a jak tomu nerozumí, mám tendence zvyšovat hlas. Ztrácím trpělivost. Nechci křičet, tak odcházím. Velmi brzy jsem v sobě poznala svého otce. A tak jsem jak nejde učení lehce, opět nastupuje tatínek, můj muž, který je trpělivější.

Přebíráme vzory svých rodičů, ač je často odmítáme

Své rodiče nezapřeme, jsou v nás více, než-li si uvědomujeme. A ve chvíli, kdy se výchova stává obtížnější, jsme unavení, ve stresu. Volíme naučené metody výchovy, pod nimiž jsme sami vyrůstali. Proto rodiče, kteří přebírají tradici péče o dítě od svých rodičů s důvěrou, mají výchovu jednodušší. Netápou v nejistotě, nehledají nové přístupy,  a když se nedaří, nejsou konfrontováni s kritikou vlastní krve.

Během výchovy vlastních dětí se probouzí naše vlastní emoce

Narodí se miminko a jako by se znovuzrodili emoce vlastního dětství. Když bylo neuspokojivé, nedostatečně naplněné potřeby. Jako by najednou scházela síla na péči o vlastní miminko. V tuto chvíli je nejbližším, kdo může pomoci vnímavý otce dítěte, manžel, váš životní partner. Protože u koho jiného by si měl člověk dosytit citovou nádrž, než-li  manžel.

Mohou být konkrétní situace, které Vás při výchově více vyčerpávají, spíše vás vykolejí, křičíte, ztrácíte trpělivost a nebo máte negativní pocity v těle. Mě pokaždé, když vypravuji děti do školy a ony jsou pomalé, jako by ignorovaly čas, mám tendence křičet, bolí mě žaludek a mám pocit, že tlačím slona dírkou jehly.

A nedávno mi to došlo. Ptám se sama sebe, proč, tak po ránu selhávám? Děti mě rozčilují, když se vypravují jak chudý král do boje? Jednou mi máma říkala, že mi s bratrem  fungovali jak na drátkách.  V sedm ráno jsme byli ve školce jako první. Připravila nám oblečení, žádný  výběr, prostě co je to si oblékni.  A  školka nebyla na sídlišti, ale jezdili jsme k ní  trolejbusem. Aby dítě takto fungovalo, bez řečí, muselo pár negativních emocí spolykat a poslouchat. A tyto emoce se mohou vynořit právě v situaci, kdy již jako dospělý potřebuje vypravit děti a ono to nejde. Jsou pomalé, a já nebyla, musela jsem fungovat, tak jak to že oni ne! Cítíte v tom to přístupu porozumění?

Někdy si stačí vědomě říci, to bylo. Teď si situaci mohu zařídit se svými dětmi po svém. Já si musela říci, že je to jejich zodpovědnost, zda přijdou pozdě a pustit to. Pustit ty otěže, které jsem převzala od maminky, aby nás ukočírovala, protože ona musela být hlavně včas v práci. Maminka byla důsledná, neměla jinou šanci, než být důsledná. Já ji bohužel mám a tak mi vypravování také dává o to více zabrat.

Emoce jsou záludnými hybateli našeho jednání, mnohdy si jejich tahy neuvědomujeme, čím více se jim budeme věnovat, přemýšlet nad nimi, pojmenovávat je, tak tím spíše se v nich vyznáme a nebudou na nás mít vliv. A jak sejmout vliv čaroděje Období vzdoru na náš přístup k batolátku? Dozvíte se na přednáškách o období vzdoru s nadhledem, kdy pochopíte emoce dítěte, význam  a záludnosti tohoto významného vývojového období, kterým musí každé dítě, rodič a rodina projít.

Pokračování článku bude o tom, jak emoce čarují na druhé straně barikády, u našich potomků.

Přeji si zasílat novinky průvodce rodičovstvím

a nechat se inspirovat empatickou výchovou

Komentáře