Jak nezabloudit v nabídce výchovných stylů

Miminko roste. Měsíc střídá měsíc. Pomalu ale jistě se vkrádají otázky výchovy. Váš potomek začíná projevovat svůj názor. Ne, ne a ne je na denním pořádku. Získává verbální ale i motorické dovednosti, aby dokázalo dát patřičně najevo svůj názor.

Hlavou se vám honí otázky svobody a vůle. Jen abychom ho neomezovali více, než-li je dobré. Ale alarmující vykřičník na druhé straně. Nerozmazlím jej? Vychovávat dítě v moderním světě s nabídkou možných přístupů a informací i sem tam dogmaticky podaných zpráv je prostě očistec pro rodiče, ale i pro dítě, které bývá chtě nechtě pokusným králíkem. Zvláště, jeli prvorozené. Ale to je život.

Nesoulad informací a úporná snaha vychovat dítě co nejlépe, vytvářejí pocity nejistoty, které nás během výchovného působení oslabují. Nesnažíme se být tím nejlepším rodičem. To ale už pro své dítě jsme. Jinou mámu a tátu nemá. Právě vy jste tím nejlepším rodičem, nejdůležitějším člověkem, který mu má ukázat, jak to na světě chodí. Co se smí a co ne. Člověkem, o kterého se může opřít, kterého vezme za ruku a v klidu a s pocitem bezpečí s ním projde neznámými krajinami života.

Ale přeci jen, je nutné řešit výchovné situace. Nejistota, co dělat, jak reagovat, abychom dítěti neublížili a dobře ho vychovali. Každý radí něco jiného, něco zabere, něco ne. Zkoušíte co se dá, co jste si přečetli, co jste slyšeli. Dítě reaguje na naše tápání ještě větším křikem a více si prosazuje svou a úporněji testuje hranice. Tak co, mami, tati, kam až mohu zajít? Kam mě pustíte? Rodič je ten velký, který předvídá následky svého chování, což dítě zatím neumí. A dítě takového parťáka potřebuje. Toho, kdo mu s jistotou poví, tak tam už ne.

Jeden radí zrcadlit křik dítěte vlastním křikem. A ono to ku podivu jednou dvakrát pomůže. Ale pokud používáte určité metody, techniky, vnímáte také, jak se dítě pod vaším vedením opravdu cítí? Je to opravdu respekt a nebo údiv, co v dítěti zarazilo vodopád vzteku? Nejste právě v zajetí rozumu, zaujatí výsledkem a nevnímáme proces, co se nyní mezi námi dvěma děje?  Jaké emoce a očekávání mezi vámi proudí? Co se děje tady a teď? Vnímáte situaci, proč se dítě zlobí? Co ho mohlo rozčílit? A není jeho vztek oprávněný? Pokud zkusíte nějakou tu ,,dobrou“ metodu: Jak se dítě cítí, proč přestalo plakat a vztekat se, když jste začali křičet úplně stejně jako ono před chvílí?  Úlek? Co se děje? To je máma? Máma přeci tohle nedělá… Kde je pak vaše autorita a schopnost vést, provádět dítě nepřehlednou situací konfliktu. Ukazujete mu takovou cestu, po které by jste chtěli, aby se vydalo?  

Nabízí se mnoho různých výchovných směrů,  z nichž v současnosti nejvíce frčí výchova nevýchovou. Jeden čas bylo moderní efektivní rodičovství, respektovat a být respektován, vedle něho se rozvinulo také empatické rodičovství podle Jiřiny Perkopové. V každém směru lze nalézt střípky informací, které nám pomohou vyřešit určitou situaci. V respektovat a být respektován se řídí fyziologickým vývojem dítěte, cílí na komunikaci, která je jasná a stručná, tak jak to věk dítěte potřebuje. Ale je to koncept, který sedí zejména do škol. Tam je super, v rodině se občas musí jít, chtě nechtě, jinou cestou. Efektivní rodičovství a empatická výchova je v podstatě totéž, obojí jsou vedeny empatickou komunikací. Také reflektují člověka jako součást rodinného systému. Vnímají rodinu jako celek, kde vztah dvou ovlivní třetího a v tomto kontextu lze vnímat také chování dítěte a posílit jeho rodiče. Tím se případné výchovné obtíže dají pěkně zmírnit.

Před čtrnácti lety ovládla českou rodičovskou veřejnost knížka Koncept kontinua, která zdvihla vlnu zájmu nastávajících rodičů o nošení miminka v šátku. Byl to hit. Kniha přináší přístup kontaktního rodičovství, přiznává dítěti velkou svobodu v konání i důvěru rodičů, která není nikdy na škodu. Ale také je nutné brát v potaz možnosti dítěte na základě vývojového období dítěte. Ale i možnosti rodičů a kontext, sociokulturního prostředí, ve kterém se oba nachází. Tenkrát se, dle mého názoru, moc neřešil fakt, že naše společnost se diametrálně liší od společností zemí třetího světa, kde šátkování a pozornost dětem je soustředěna spontánně, během každodenních činností, protože to jinak nejde. Děti se učí nápodobou, nejsou rozptylovány a házeny do neklidu rušivými aspekty hektické a technokratické moderní společnosti. Rodiče nemají možnost se rozhodnout, není odváděna jejich pozornost nečetným množstvím podnětů a možností. V zemích třetího světa se nemusí rozhodovat, rozhodují za ně podmínky a oni je přijímají. My se můžeme rozhodnout a to nás činí nejistými. Nechat plačící miminko v šátku a nebo jej dát ven? Oni ho musí nést na těle v zájmu jeho bezpečí, v zájmu jeho bezpečí musí unést jeho pláč, vzdor, nesouhlas a zpracovat ho tady a teď. Děti jsou nošeny, ne jen rodiči, ale také ostatními členy komunity, což hlavně maminkám dost uleví.

Respektovat a být respektován. Bohužel zde často rodiče respektují a druhou část konceptu nechávají ladem a tak se kolegům terapeutům pevného objetí plnily ordinace dětmi, které nerespektovaly své rodiče v důsledku bezhraniční výchovy. Tak se nyní děje rodičům z nevýchovy, která sama nevyzdvihuje potřebu dítěte být veden. Jak říká Jiřina Prekopová, vyléváme vaničku i s dítětem, které potřebuje ne jen lásku, blízkost a respekt, ale také vnímat autoritu rodiče, o kterou se může opřít, které bude důvěřovat a na níž se může spolehnout. No povězte, spolehnete se na někoho, kdo vám bezmezně dá vše, o co si řeknete, co si vykřičíte a přitom vidí, že sám sedí v koutě a neví, co teď? Budete mu důvěřovat? Budete si ho vážit?

Sama jsem prošla terapií pevným objetím, šla jsem a jdu cestou kontaktní ho rodičovství, a přesto až po dlouhé době výchovy svých dětí jsem si uvědomila, jak a proč moc potřebují důslednost. Důslednost, která jim dává pocit jistoty a bezpečí. Rodiče by měli unést že děti občas pláče, vzdoruje a vzteká se. Měli by dětem adekvátní vzdor dopřát, aniž by si vynutily své, aby svobodně projevily své emoce. Nemuseli se za ně stydět a nenaučili se je popírat sami před sebou. Po delší době výchovy svých dětí a při práci s cizími dětmi jsem pochopila, že laskavou důsledností teprve získám autoritu, a mohu být dětem oporou, vzorem i kamarádem. U cizích dětí totiž nezasáhly mé vlastní emoce, které se projevují zejména při výchově vlastního dítěte. Byla jsem více nad věcí. Profesionál.   A právě tyto pocity pomáhá empatická výchova zpracovat, aby byli rodiče silní a pevní a mohli se stát dětem parťákem i oporou zároveň. Pojďte si poslechnout, diskutovat a sdílet zkušenosti s jednotlivými přístupy. Pojďte si z nich vyzobat to nejlepší právě pro Vás a pro vaše dítě. Nikdo vám nedá manuál na výchovu, ale může vám pomoci najít svoji vlastní jedinečnou cestu.

Přednáška s besedou v RC Dobříšek na Dobříši  25.10. 2018 v 18.00 hodin bude právě o tom, jak nezabloudit v nabídce výchovných směrů.

Komentáře