Tlak v komunikaci vyvolává protitlak

Zcela jistě podobné situace zažili také. Partner, rodič, dítě, nadřízený, kolega na Vás tlačí, pospíchá na splnění svého přání, vyžaduje splnění požadavku teď hned, a bez ohledu na to, co právě nyní potřebujete dokončit, co cítíte a zda máte vůbec chuť či kapacitu přání dotyčného splnit. Najednou se cítíte tlačeni, nesvobodní, zneužívání, nedocenění. Ale hlavně naštvaní ze způsobu komunikace, jakým s vámi ten druhý jedná.

A nebo vy jste po někom vyžadovali naprosto oprávněný požadavek ze své pozice a on ne a ne ho přijmout, byl ve vzdoru, oponoval, plnil vaše pokyny s odstupem času, komunikace vázla.

Uvědomíte si okamžik, kdy na vás druhý tlačí a tento tlak je vám nepříjemný?

A jste si vědomi, že právě vy tlačíte na svého partnera v komunikaci?

Uvědomění si emocí, pohnutek, které nás tlačí k takovému konání je prvním krokem z takto patové komunikační situace.

Záleží pak na vzájemném postavení, buďto poslechnete s nevolí, hořké emoce spolykáte a posléze je budete sem tam chrlit, jak drak oheň, či se jimi budete užírat vnitřně a každá další interakce pro vás bude nepříjemná. A nebo prostě neposlechnete žádosti dotyčného a nedomluvíte se. V prvém případě sice uposlechnete, ale také se nedomluvíte. Není tu totiž řeč o emocích o tom, jakým způsobem mezi sebou komunikujete. Tak končí komunikace silný se slabým, nadřízený s podřízeným. Atmosféra moci vyvolává přirozeně nevoli k další spolupráci. Jsou tu dva poražení. Spolykaná zlost stojí mezi oběma aktéry komunikace.

Dokavaď se jeden nezastaví a neuvědomí si zlost mezi nimi, jakým způsobem vlastně komunikace probíhá. Konflikt se může prohlubovat. Začíná tichá válka plná pasivně agresivních útoků, hostility a despektu.

Mnohdy takto můžeme tlačit již na miminko, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Během laktačního poradenství se s maminkami ocitáme v situaci, kdy maminky s nejistotou, avšak s dobrým úmyslem, se snaží miminko přiložit a ono ne a ne. Nechce. Pláče, odtahuje se. Jak to, že nechce prso? Právě proto, že je již napapané a třeba by spinkalo a ne a ne zabrat. Ale je již syté? Co když zhubne? V péči o miminko je nejistota zhoubná.

Miminka jsou úžasné malé bytosti, které nelze k ničemu nutit. Miminko prostě nedonutíte, aby se přisálo, když máte sama pocit, že je nenapapané. Pokud miminko cítí tlak, je nuceno a současně jej trápí jiný nedostatek, než-li si myslí maminka, přirozeně se vzpírá. Vzpírá se ve chvíli, kdy nenahmatá jazýčkem vpáčenou bradavku , když mlíčko neteče, jak miminko potřebuje, očekává, tok mléka je příliš pomalý, když je již napapané, ale nemůže zabrat, když ho právě trápí zatoulaný prdík a maminka ho tlačí na prso. Na prsu přestane být příjemno, bezpečno. Začne se u prsa zlobit. Již u malých miminek je dobré se ptát, proč pláče, proč se odtahuje?

Vnímáme, proč se miminko brání, proč pláče u prsu. Nejspíš mu přisátí nejde jak by potřebovalo a v tom mu musíme pomoci, postupně opět proměnit náruč a místo na prsou v místo požitku a ne stresu. Většinou když se miminko brání, zlobí se, něco prostě nejde, jak to měla příroda v úmyslu.

Zvláště ve chvíli, přichází-li do vztahu pocit nejistoty, člověk začíná jednat pod vlivem strachu, chaoticky, pokus omyl, což se rázem odrazí ve vzájemném vztahu dvou lidí. V tuto chvíli je dobré si uvědomit vůbec, že na miminko tlačíme, vytváříme tlak, který vede k protitlaku. V zajetí nejistoty nedokážeme plně vycítit potřeby novorozence a míjíme se v komunikaci.

Batole á vzdor v popisu práce. Náhle se zrodilo vědomí vlastního já, které se učí pohybovat v neznámém světě, testuje hranice, učí se, co lze ano a co lze ne. Rodiče jsou mu ukazatelem, směrovkou dobra a zla. Tady je dobré již předem počítat s protitlakem. Pokud budeme na dítě v období vzdoru tlačit z pozice moci, chvátat a nedáme mu prostor pro možnost se rozhodnout, strávíme dva roky ve vzájemném napětí. Chceme- li po dětech něco teď hned, okamžitě, většinou se setkáme s masivním odporem. Pokud nerespektujeme jeho momentální činnost, nedáme mu čas se od ní odpojit, dokončit ji, přijmout náš požadavek, je dítě strženo emocemi vzdoru a vzteku. Ne. Někdy se však stane, že ne jen batole je v opozici, ale i rodič. Ten dospělý, který má být nad věcí. Náhle si prosazuje svou autoritu ,,a budeš mě poslouchat, jsem dospělý“ z pozice moci. Jsem tvůj rodič, jsem dospělý, budeš poslouchat… A jsme tam, kde na začátku. Situace, která plodí vzájemný vztek, vzdor. Jednou mě jedna malá holčička v miniškolce přivedla přímo do této situace. Chtěla jsem, aby uklidila hračky a ona že ne, dělala si, co chtěla. Situace už byla na úrovni kdo z koho. Jak z ní vybruslit, jediná cesta byla mluvit o tom, co se mezi námi děje ,,ty zkoušíš, co já teď udělám? Jindy je cestou ze situace převzetí zodpovědnosti a vést. Někdy prostě dítě musí poslechnout, lze přijmout jeho pocity zlosti, nevole, a mluvit o nich, ale je nutné jít u silnice za ruku, vypravit se, když máme být na čas u lékaře. Jindy je čas, síla, tak lze mluvit o tom, co chce dítě svým vzdorem dosáhnout, třeba si ještě chtěla Hanička postavit domeček z kostek a proto je odmítá uklidit, ,,ráda by jsi si ještě s kostkami hrála, V každém případě v empatické komunikaci vnímáte možné motivace svého protějšku v komunikaci.

A na místo, aby jste dítku rázně řekli NE, mluvíte s ním o jeho touhách, očekávání a plánech. Empatie brousí hrany konfliktů, když si člověk uvědomí, jestli se nyní náhodou nepasuje do role despotického dospělého . To že s dítětem o situaci mluvíte, mluvíme o pocitech, našich očekáváních a domněnkách, přestávají být mezi námi. Náhle víme, co mezi námi stojí a můžeme si situaci objasnit a to platí i při komunikaci s batoletem. Také ve výchově lze dělat kompromisu. Pokud se zastavíte, ukážete své porozumění, můžete nalanařit dítě na jinou aktivitu, domluvit schůzku u Aničky, zařadit hru s kostičkami do programu později . Ale nepadne to prokleté velké NE, které se vám tak často šmahem vrací zpět.

Děti se učí rozhodovat, od batolete výš, mají potřebu činit rozhodnutí, stát se rozhodnými a k tomu, je fajn, jim dávat na výběr ze dvou možností . Ale následně také dát možnost zažít důsledky svého rozhodnutí, či přečinu. Rozlil mléko, utřete ho spolu, rozbil hračku, protože s ní házel, přišel o ni, nechce v zimě rukavice, zebou ho ruce. Pak si rád rukavice sám vezme. Zjistí, že je dobré si v zimě brát rukavice. Tomu se říká výchova zážitkem. Děti se učí nápodobou ale také formou pokus omyl. Zážitek je pro něj učitelem a je na rodičích, zda dobrým, spravedlivým a tím, který naučí a nebo učitelem z pozice moci, který navodí pocit strachu, nejistototy a nízkého sebevědomí.

A když už jsme v první třídě ve škole, opět je tu prostor, jak na dítě vynakládat tlak. Dělej, oblékni se, za chvíli jdeš do školy. Přijdeš pozdě. Schválně, kdo nyní nese zodpovědnost? Vy, vy nesete zodpovědnost školáka, který by si je měl uvědomit sám a pracovat s ní. Pokud nepřijme pocit zodpovědnosti za své záležitosti, bude nezodpovědný. Jak na dítě tlačíme, úkolujeme a dirigujeme jeho odchod do školy, vzepře se. Bude pomalý, naštvaný a vy otrávení. Ale co když dle vlastního uvážení, zda je již dítko schopné nést zodpovědnost za svůj odchod do školy, mu dáte prostor? Z vlastní zkušenosti s dětmi vím, že vás překvapí. Když tam nejsem a netlačím, nenaléhám a nepřipomínám, kolik je času, fungují ´plně sami a po svém. Čas si ohlídají a ještě ho využití, jak potřebují. Sami si upraví si zorganizují svůj odchod do školy a roste jim sebevědomí. Učí se nést svou zodpovědnost a přijmout ji. Pokud ji budeme držet my a tlačit, dirigovat, kdy co má udělat, aby to udělala správně, nenaučí se zodpovědnost nést. A když přijde pozdě? Bude to on, kdo stojí před zavřenou školou, musí se dozvonit na školníka a bude to on, který ponese následky tváří v tvář učiteli. Už pak není nutné dítě dále kárat, protože z jednoho malého selhání je ponaučení dost.

Poslední fází přirozeného vzedmutí vzdoru potomka, kdy můžeme přehnaným tlakem napáchat pár škod, je puberta. Velké období vzdoru, kdy se dítě potřebuje vymezit od svých rodičů. Hledá vzory mezi vrstevníky a autoritami ve škole, ve volnočasových aktivitách, v televizi atd. Jediný, kdo pro puberťáka není vzdorem, je jeho rodič. A s tím se musí počítat, budou primárně v opozici, proto není radno tlačit, tlačíme-li, vzniká protitlak, revolta větší, než kdybychom dali dítěti svobodu v jednání a rozhodování za sebe. V období vzdoru dítě vedeme, je malé a zatím nezná svět jako my a není schopno předvídat následky svého jednání. Kdežto dospívající je schopen předvídat následky svého jednání, je schopen nést zodpovědnost a již se umí rozhodovat. A potřebuje si tuto schopnost pilovat. Jiřina Prekopová říká, že v pubertě již děti nevychováváme, příjmáme je takové, jací jsou, s tím s čím přijdou. Všichni musíte ctít pravidla a řád společného života s přijetím důsledků jeho nedodržování. Dospívající je již dospělý, který se ale potřebuje o svého rodiče stále opírat, a i přes to, že právě odmítá jeho normy, tradice a hodnoty. Hledá ty své, aby se mohl zase vrátit k těm rodinným, vám společným a dát je dohromady s tím, co zjistit ve světě.

Vůle na vůli, poslouchat a bez diskuzí? Dá se zaručit, že vás dítě poslechne i jinými cestami. Cestou porozumění, s laskavou komunikací , přijetím kompetencí a zodpovědnosti  potomka a s jejich akceptací. Pak pomáháte dítěti růst do autonomního člena společnosti, zodpovědného dospělého, který v rámci určitých pravidel komunikace může vyjádřit svůj nesouhlas, může zažít, že je přijímán i s nesouhlasným stanoviskem. Může se učit adekvátně prosazovat svůj názor. A naučí se přijímat skutečné autority a naslouchat jim (nepíši poslouchat je, vzdor nás často činí slepímy k moudrosti autorit)

Jsou situace, kdy musí dítě poslechnout, hlavně to malé. Ale zase by mělo dostat prostor pro vyjádření svého postoje, svých emocí, když právě musí poslechnout, protože rodiče jsou velcí hlavně tím, že dokáží předvídat následky svého chování ale i chování dítěte, které právě toto často ještě neumí. Neumí, ale učí se to a tak časem získává potomek kompetence, nové dovednosti, rozhled, začíná si uvědomovat následky svého jednání a jak jeho možnosti rostou, překlápí se vedení v doprovázení až po uvolnění dospělého potomka do světa, kdy se stáváme dětem oporou v jejich svobodných rozhodnutích. Pevné vedení s porozuměním dá základ respektu k normám a pravidlům života ve společnosti lidí a doprovázení a možnost si zažít důsledky svých malých rozhodnutí v období vzdoru a ž po pubertu budují sebedůvěru ruku v ruce s ochotou k přijetím norem společnosti, do níž dítě vrůstá.