Má cesta k profesi poradce v mateřství a rodičovství

Jako psychiatrická sestra

jsem pracovala na otevřeném psychiatrickém oddělení v PL Bohnice, během studia na vyšší odborné škole jsem prošla skoro všechny oddělení léčebny, což byla úžasná zkušenost. Učili nás na škole  aktivní přístup sestry v péči o psychiatrické pacienty, který pojímal také podpůrnou terapii, anamnestické rozhovory, edukaci a ošetřovatelskou péči o pacienty s konkrétními psychiatrickými nemocemi. Práce mě moc bavila, ale brzy mi škatulka s náplní psychiatrické sestry přišla těsná. Tak jsem šla studovat vysokou školu obor sociální patologie a prevence v Hradci Králové a posléze magisterské studium na FF UK v Praze sociální pedagogika. Po mateřské jsem se k práci sestry na chvíli vrátila, v  Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov jsem působila jako terénní psychiatrická sestra. Ale …

Mateřská a šátkování

Na mateřské dovolené se můj profesní záměr otočil od psychiatrie k  rodině a k dětem. Zamilovala jsem se do nošení dětí v šátku. Nosila jsem obě děti, ale ortodoxní šátkař nejsem. Na nošení miminek moc ráda vzpomínám a připomínám si to to období při každém šátkovém poradenství. Přes nošení dětí v šátku jsem se dostala do výcviku v terapii pevným objetím u PhDr. Jiřiny Prekopové, která o šátkování  hodně a  často píše.

Řád rodinných vztahů a vůle vytrvat spolu i přes stávající konflikt

Zde jsem měla možnost nahlédnout do světa dětské duše, prohloubit schopnost porozumění. Nahlédla jsem do řádu rodinných vztahů a naučila jsem se vnímat lidi v kontextu s širší sociální a životní situací a že vztah dvou ovlivňuje třetího.   Výcvik mi dal sílu a vědomí, že na vztazích se musí pracovat.  Vždy je snadné odejít. Já se naučila neodcházet a konflikty řešit. A to se snažím předávat dál. Protože když je vůle a pororumění, lze dojít ke smíření.

Jako terapeut pevným objetím provázím procesy usmíření se s rodiči hlavně dospělé klienty. Ale vzhledem k tomu, že také mé děti rostli jak z vody a na pevné objetí byli větší a větší, hledala jsem hlavně jiné cestičky, jak zpracovat vztek, jak komunikovat a zůstat spolu i když jsme právě v konfliktu.

Pevné objetí jako životní styl, empatickou výchovu a vědomé pěstování rodinných vztahů se snažím žít ve svém životě.  O čem píši, mluvím a jak vedu klienty, vychází jak z mého vzdělávání se, tak z vlastní životní zkušenosti. Narazím-li na problém ve vztahu s dětmi, vždy na mě čeká kus práce na sobě, protože děti jsou již jen odrazem mé pohody či nepohody, přijetí či nepřijetí. Aby oni dostali ode mně více pocitu jistoty a bezpečí, musela jsem se sama posílit, zapracovat na sobě.

Tvoření, cesta k práci s dětmi

S narozením prvorozené dcery jsem se vrátila ke své zálibě, ke tvoření. Tvořila jsem nejprve pro malou a pak s ní. Začala jsem se jako aktivní maminka účastnit na chodu MC Oáza  v Mníšku pod Brdy a po narození syna v RC Dobříšek na Dobříši, kde jsem vedla již jako externí lektor kroužek Dílničku pro maminky s dětmi. Tak jsem začínala se svou profesí poradce a lektora. Tvořením s děti jsem získala dovednosti vedení rodičů a dětí při tvoření, vnímali jsme materiál, jeho vlastnosti a možnosti a dovednosti dětí. Dva roky jsem vedla miniškoličku v RC Dobříšek a tak jsem si splnila velký sen, pracovat s dětmi. Moc mě to bavilo a měla jsem možnost aplikovat empatickou výchovu do praxe.

Jsem často s dětmi v kontaktu, také  dnes na konzultacích, kdy  mohu pracovat s potomky rodičů, kteří se přijdou poradit o výchově či v péči o miminko.  A nebo na kroužku Dílničky v RC a na ZŠ na prvním stupni. V každém dospělém je dítě. A ač pracuji  hlavně s dospělými klienty, pracuji také s jejich vnitřním dítětem, které je dobré nejprve opečovat a  pak až klást nároky na vůli a porozumění.   A v tomto mi přišla  TPO úžasná. pomáhá narovnat vztah s rodiči, vypořádat se s emocemi z dětství a posílit člověka, aby byl pro své děti laskavou ale jasnou a jistou autoritou, o kterou se mohou opřít.   Posiluje rodičovské kompetence a dovednosti. Posílila mé a já se snažím v tomto směru pomáhat a šířit empatickou výchovu dál.

Výcvik v terapii pevným objetím

Terapie pevným objetím, terapie, která řeší  vztahy z minulosti. Narovnává je, pomáhá zpracovávat emoce, uvědomit si přání a potřeby. Zjistila jsem, že se musím svým trápením postavit, ne před nimi utíkat, konflikty v rodině řešit. A ne ukončovat vztahy. Tak jsem se to začala učit.  V tom mi hodně pomohla právě TPO. Vedla mě k porozumění a ke smíření se s rodiči, přestala jsem žárlit na mladšího bratra a urovnaly se vztahy.  Vlastně se mi povedlo přijmout  svůj život, tak jak je. Z překážek se staly výzvy. Dnes, když se nedaří, automaticky hledám jinou cestu, a často najdu lepší. Před léty jsem se hroutila. Když jsem vyčerpaná, dokážu najít, co mi bere sílu a poprat se s tím a nebo jednoduše vypnu. Součástí terapie pevným objetím jsou také rodinné konstelace. První velký pokrok  v mém životě nebyl po procesu usmíření s rodiči, ale po stavění konstelací. Jako bych se tenkrát mohla poprvé narovnat zpříma. Najednou jsem měla odvahu jít přednášet. Ale to by nepřišlo, kdybych na sobě nepracovala ve výcviku v TPO. Pomohly mi také přijmout vrozenou nemoc s jejími důsledky a smířit se s rodiči. Mít je ráda takové jací jsou mít je v srdci s láskou a úctou. Když přišla láska, smíření s tím, co bylo, začala přicházet úcta.

Vůle pracovat na vztahu

Snahou porozumět situaci, tomu, co se děje mezi mnou a manželem, dětmi i rodiči, jsem překlenula mnoho krizí, kdy už jsem si říkala, tak to ne, štípat mi dříví na hlavě nikdo nebude,  s vůlí setrvat ve vztahu, se mi povedlo konflikt překlenout ve smír. Někdy to nejde dříve, než-li zapadne slunce, někdy je dobré se pěkně pohádat a říci si to, co potřebujeme, a nejít podle pravidel empatické výchovy, aby se pročistil vzduch. Ale v celku když si osvojíte pravidla komunikace s porozuměním, jako když je najdete. Ve chvíli, kdy zlost, krokodýl, co kouše a snaží se vás vzdálit poleví, rozum a vůle mohou začít pracovat.   Pak lze porozumět, přijmout emoce partnera, i vlastní díl viny na konfliktu, a  mnohdy se i omluvit.  Být spolu je pak ten největší dar.

Dále se vzdělávám, zajímám se o sociální psychologii, vývojovou psychologii, kojení, šátkování a o emoce. Oblast emocí je úžasný barevný svět lidství, který by neměl být opomíjen. Ve kterém je někdy docela těžké se zorientovat.  Téma empatie a komunikace mě vždy lákalo. Na střední škole jsem se chtěla věnovat asertivitě. Nakonec se věnuji empatické komunikaci. Takové, která nejde přes rozum, formulky, ale mluvíte o tom, co ve vztahu cítíte,  potřebujete, pohled z očí do očí, tváří v tvář a tak může být člověk s člověkem spolu. A tehdy se ukazují i ty nejbolavější pocity, o nichž ani nevíte, že je máte. Ty potlačené, které vedou naše činy tak, jak ani nechceme.

Ač studuji vztahy, výchovu, snažím se léta pracovat na sobě, vždy se najde něco, na čem je v životě třeba zapracovat, co mě zaskočí a pak se s tím musím srovnat a přijmout to. Vzdor dětí máme za sebou, teď tu je puberta, která odkrývá další stinné stránky vlastní minulosti a za pochodu je musím zpracovávat.