Děti přebírají od kamarádů nevhodná slova

Jeden z dotazů ohledně výchovy předškoláčků mi přišel velice podnětný a  myslím si, že jej řeší spousta rodičů dětí, která sotva mluví, ale  to co říkají nám občas trhá uši.

Dotaz se týkal tříleté holčičky, která odposlouchala od kamaráda větu ,, Já tě zabiji“ , kterou opakovala vždy, když viděla nějakého broučka. Maminku to samosebou vyděsilo. Koho by ne, když se dítě učí vyhrožovat smrtí. Pro nás dospělé má věta velký význam, ale vnímá ho také tříleté dítě?

Děti pochytí ledacos, co se nám nelíbí. Pokud budeme mluvit konkrétně o tom, že malá říká, zabiji tě,,. Tato větička je pro tříleté dítě opravdu jen výraz, shluk slov, které s radostí opakuje po kamarádovi a  které nemají podstatu.

Děti vnímají smrt až kolem 7. roku života. Klidně vám takto malé dítko poví, že se utopilo, umřelo. Pojem smrti zatím nedokáže pochopit, nepojme jeho význam v konečném důsledku. Může kamarády napodobovat, záleží však na Vás, jaký postoj k těmto projevům chování přisoudíte vy. Pokud začne říkat zabiji broučka, můžete, jí v klidu říci, mi broučkům neubližujeme, necháme je žít. Bolelo by je to.  Učíte tak empatii a bez obav a pocitů zlosti. Pro dítě je rodič větším vzorem jak kamarád a proto v klidu řešená situace je to nejlepší, co může člověk v danou chvíli učinit. Pamatujte, tlak vyvolává protitlak.

Pokud by měla tendenci opravdu zabíjet broučky, ne o tom pouze mluvit, je třeba  jasně dát hranice, že takto ne.  Pokud budeš broučkům ubližovat jdeme domů, a nebo na hřiště, kde broučci nejsou. Prostě pryč – logický důsledek chování, jak začne broučkům ubližovat, měla jít od nich pryč.   Může sledovat jak se chovají, ale ne jim ubližovat.
Holčička je chvíli milá, ale pak začne říkat, zabiji tě. Je patrné, že vnímá, jak je pro maminku důležité, co říká a testuje, jak se zachová. Jak to děti v období vzdoru často dělávají. Někdy pomáhá nereagovat. Pokud broučkům opravdu neubližuje, a jen mluví, testuje, co ty slova s rodiči dělají, je to možná nejlepší cesta, jak tato hra dítě přestane barvi.  Větička přestane mít význam.

Otázkou by pak mohlo být, proč tato slova maminku rozčilují.  Na kterou emoční strunu dítko zahrálo. Často mají situace, které nás rozčilují při výchově, původ v dětství. Zasahují naše potlačené emoce, strachy a obavy.

Může to být pouhá obava, kam se malá ubírá, že chce zabíjet broučky. Chcete ji přeci tak vychovat k lásce k přírodě. A teď to vypadá, že se nedaří? Ale ona nechce, ona jen říká slova, co slyšela. Možná kamaráda viděla, jak zabíjí broučky, tam je zase jasné ne, on by to také neměl dělat. Lze s ní mluvit, zda se jí to líbilo, jestli jí toho broučka třeba nebylo líto a co kamarád, nezlobila se za to na něj? Záleží, jak dalece má dítě schopnost hovořit o něčem. V jednoduchých větách. Nijak složitě.