Pravidla komunikace ve výchově, s nimiž se určitě domluvíte

Pravidla empatické komunikace ve výchově, dle konceptu ,,Růst lásky v rodině“ podle Jiřiny Prekopové, jsou cestou předcházení nedorozumění, konfliktům a křiku.  Často vyžadují maličko energie z vaší strany, ale často se také vyplatí. Pojďte si vybrat, která pravidla empatické výchovy by mohla zvýšit klid a pohodu v rodinných vztazích.

Jdeme dětem příkladem

• Jednej s druhými tak, jak by jsi si přál, aby jednali oni s tebou
• Příklad táhne

Pořekadla velice dobře vystihují, jaká by měla být podstata vztahu rodič, dítě. V současnostiu dětí nepochodíte s prostým argumenty

Já jsem dospělá a ty jsi malá.

Prostě budeš poslouchat.

Tento nepsaný zákon ve výchově přestal v atmosféře současné společnosti fungovat. Společnost se obecně snaží vnímat děti jako partnery. Mluví se také o ztrátě dětství, protože sledují pořady pro dospělé, jsou u řešení dospěláckých témat a zasahují do nich, ač nemají potřebné zkušenosti a znalosti.

A toto je důležité si uvědomit, jsou situace, kde se prostě hranice nastavit musí, kam děti nemají zasahovat a do čeho nemají co mluvit. V jejich vlastním zájmu. Nejsou dospělí, a proto je dobré vnímat dovednosti a kompetence a na jejich základě stanovit určitý řád soužití. Děti jsou malé a mi dospělí skrze zkušenosti. Ale všichni jsme lidé, a proto s dětmi mluvíme na úrovni komunikace jako partneři. Pravidla nastavujeme jako rodiče, ti velcí, silní a světa znalí, o které se může dítě opřít.

Ale naprostou poslušnost dětí také ani nechceme.  Chceme, aby  děti dokázaly, říci svůj názor. Prosadit se a bránit se, aby je dravý svět konzumní společnosti nezadupal. Chceme je naučit, aby se dokázaly rozhodnout a postavit případným důsledkům svého jednání.

Děti jsou naše zrcadlo 

Jak se staví k povinnostem rodiče, jak jsou disciplinovaní, dochvilní. Tak mohou mít nastavena tato měřítka děti, mají ve vás vzor. Můžeme je učit pracovat s hněvem, pojmenovávat emoce, pracovat s nimi. Když však sami emoce polykáme, a nebo vybuchujeme jak sopka, děti začnou s emocemi zacházet podobným způsobem, ne-li stejným. Naše činy mají ve výchově větší význam, jak slova.

S porozuměním dojdete ke kompromisům a k řešením

Plníte si povinnosti na poslední chvíli? A vaše dítko také? Když mu hubujete, chcete ho tlačit do toho, aby si dělalo úkoly hned po škole? Jak tedy respektovat potřebu dítěte, pracovat ve vyšším nasazení, pod drobným časovým presem, když mu to vyhovuje a nezačít s bezhraničností?  Lze vymezit prostor, kde může své úlohy napsat. Od příchodu ze školy, do večerky, která je pevně stanovena.  Pokud by chtěl dělat úkoly později, ne. S logickým důsledkem, že úkol mít nebude si při důvěře, že rodiče to myslí vážně, příště úkoly napíše včasněji. Důvěřuje a vychováváme zážitkem logického důsledku přečinu. Tak se dostáváme k druhému pravidlu empatické výchovy.

Táta s mámou táhnou zajeden provaz

Jdeme-li dětem příkladem v tom, co po nich požadujeme, je výchova mnohem jednodušší. Není o čem diskutovat, nevytváří se konfliktní situace ve smyslu, ty můžeš a já ne? V současné době, kdy se snažíme být s dětmi partnery, se stává disciplína a váš vlastní postoj k pravidlům důležitým tématem.   Děti nás přirozeně napodobují, oba rodiče.  Proto je velmi důležité, aby rodiče táhly za jeden provaz.

Kdy není jednota rodičů

Když jeden z rodičů poleví a řekne, v pohodě, tak bude o hodinku déle vzhůru, druhý rodič, naproti tomu dbá na důslednost, musí vynaložit mnohem více energie, protože daná věc, již není danou věcí, je to něco, o čem se dá diskutovat. Něco, co není jasné. A v životě dítěte by měly být  pravidla, které jsou jasné všem. Také nemá oporu v druhém z rodičů, kdy se mohou vytvářet konflikty mezi mužem a ženou v důsledku výchovy.

Jasná pravidla,  zvažujte požadavky a sliby

Dbát na to, že pokud po dítěti něco požadujeme, chceme, aby poslechlo, měly bychom si na vyřčeném požadavku stát. A takové požadavky je nutné dobře zvažovat. Opravdu je nutné lpět právě na tomto pravidle? Není pro nás pro všechny, když si právě v tomto směru ulevíme? Ale jste to vy, kdo vede a kdo nastavuje ukazatele. Dítě potřebuje vedení, potřebuje se na vaše ano a na ne spolehnout.

Aby ANO bylo opravdu ANO a NE opravdu NE

Ano je ano a ne je ne. Často se stává, že pod vlivem únavy, neochoty poslouchat škemrání, a nebo křik dítěte polevíme a řekneme, tak jo, tak si tu televizi pusť, ale na chvíli. Ale co je to chvíle?

Často je ve výchově z hlediska vynaložené energie efektivnější, být rovnou pevní a říci ne.  Ustát vedro, vztek a škemrání a být důslední. Děti ve finále mají pocit, že se o vás mohou opřít. Co řekne máma a táta, platí. Mohu jim důvěřovat.

Soustředěná pozornost  

Vnímáme plně naše dítě, co dělá, co říká? I když žvatlá, patlá, nasloucháme mu? Nejsme při společné činnosti myšlenkami jinde?  Batole i předškolní děti  vnímají, když je naše pozornost jinde, nežli při společné činnosti. Jak se říká, soustředěná pozornost při hře cca 20 minut, dosytí dítě natolik, že může být schopnost si dále hrát samo.

Naslouchání

Když nevnímáme, co nám druhý říká, jak můžeme pojmout podstatu jeho sdělení, a být vůči němu empatičtí.  Zkuste si vzpomenout, také jste s někým hovořili a on byl duchem nepřítomný? Naštve to. Cítíte se sami. Nerespektovaní, hlavně pokud je pro Vás sdělení důležité. Na druhé straně červené nitky vazby rodič – dítě, je prázdno….  Můžete se tak cítit osamocení. Naše pozornost v komunikaci je cennou investicí do vztahů s našimi blízkými. Nešetřeme s ní.   A logicky se dostaneme k dalšímu super pravidlu empatické výchovy.

Neovládáme děti na dálku

Zavoláte-li na potomka do pokojíku z kuchyně,  nepřijde, neozve se.  Zavoláte po druhé, ještě v klidu, po třetí už pěníte. Pokud na někoho musíte volat dvakrát, třikrát a on neodpovídá, můžete se cítit ve vztahu nerespektovaní, to mu nestojím za odpověď? Lehce dojdete k domnění, že  vás neposlouchá, dělá to naschvál, dělá si co chce. Přichází rozhořčení. Nejprve mluvíte v klidu, postupně však začnete křičet. Nic. Ale ono nic už může znamenat vzdro, direkce a křik zákonitě vyvolají v komunikaci vzdor, opozici, nechuť spolupracovat. Musíte jít za ním. To jste už ale naštvaní. Zlobíte se a dítko se začne zákonitě zlobit také. Vztek plodí vztek. A je tu dusno, hádky, křik.

Komunikace tváří v tvář

Ale vezměte si, že by jste nekřičeli, a šli k dítěti hned napoprvé, aby jste mu sdělili svůj požadavek tváří v tvář, z očí do očí. Vidíte, jak je zabrané do své práce, maluje, hraje si, čte, dělá něco na PC, záleží na věku. Nerozlobí vás tolik, že hned neuposlechne, protože najednou vnímáte, jste schopni porozumět. Jste ve vztahu tady a teď.

Čím je dítko menší, tím spíše je dobré přijít, dotknout se ho a v očním kontaktu mu povědět, co po něm chceme. Dotykem si vyžádáte pozornost.  I velké děti, dospělí, zaujati tím, co dělají,  vás občas prostě neuslyší, nevnímají a nemusí to být schválně, či namířeno proti vám.  Když k nim přistoupíte a vyžádáte si pozornost, zjistíte, že by bylo fajn chvilku počkat.

Vnímáte zaujetí, nedokončenou práci a můžete dát dítěti prostor, ať si to co načal, dokončí a pak přijde. Tím respektujete jeho činnost, která je pro něho  důležitá, asi tak důležitá, jako pracovní zaujetí pro vás.  To samé však vyžadujme od dětí. Aby ony vnímaly, že musíme občas také něco dokončit a ony by měli umět počkat. Budeme-li respektovat mi je, oni budou snáze respektovat nás.

Děti nebijeme a netrestáme odnětím lásky.

Pravidlo související s pohledem z očí do očí. Když dítě bijete, většinou mu nehledíte do očí. A když jej vyhodíte za dveře, tak také ne. A vlastně ani nevíte, jak si poradilo s emocemi, které si odnáší s sebou. Děti mají svou důstojnost, a proto by se ani být neměly.

Fyzický trest je často důsledkem vlastní bezmoci rodiče, vybytím vlastních emocí vzteku, beznaděje.  Nemůžeme se při používání trestů bití  do dítěte  vcítit, zároveň nejdeme příkladem, protože pokud dítě bijeme mi, proč ono nemůže bít kamarády? A v neposlední řadě, nedělej druhým nic, co nechceš, aby činili oni tobě. Příklad táhne.

Lepší než-li fyzické tresty je důslednost a pevnost ve výchově. Jasná pravidla a předem domluvené sankce. Děti se budou snažit pravidla porušovat, ale to je jejich práce, zkoušet, jak dalece jsme si jistí a důslední rodiče. Ale o tom jim v článku Jak být důsledný a zároveň laskavý rodič.