Zásnuby jsou symbolem vážnějšího vztahu, jejich významem v minulosti bylo legalizovat vztah, aby se snoubenci mohli stýkat na veřejnosti, což v současné společnosti ztrácí smysl, a tak tento obřad upadá v zapomnění. Oproti současné praxi „bydlení na zkoušku“, představují zásnuby závažnější krok. Vztah se přestává dotýkat pouze snoubenců. Osobně jsou do něho zapojeni také nejbližší členové rodin, kteří mají možnost se během obřadu seznámit. Muž a žena jsou následně podrobeni sociální kontrole svých rodin. Takže se oba spíše snaží řešit problémy ve vztahu a pokračovat životem dál. V současné době nezasvěcenost brání navázání vztahů partnera s rodinnými příslušníky a anonymita rodin dává dětem volnost a nezávislost na názorech rodičů. Mladí se tak mohou bez vysvětlování kdykoliv rozejít.
Zásnuby jsou výhradně rodinnou záležitostí. Pozváni bývají ti nejbližší – rodiče, sourozenci a prarodiče. Okamžik zásnub je slavnostní chvíle, během níž si muž a žena předají dárky. Většinou se jedná o drobnosti, které je možné nosit při sobě. Dary mohou mít na sobě vyryté jméno a datum zasnoubení. Připomínají vzájemný slib společného života. V případě rozchodu se vracejí. Během obřadu otec anebo snoubenec oznámí zasnoubení a pronese krátkou řeč. Na obřad se neposílají pozvánky a nedávají se velké dary, protože zasnoubení je pomíjivější svazek, než manželství.
Součástí zásnub bylo věno, které dávali rodiče nevěsty ženichovi jako správci, majiteli rodinného jmění. Před sňatkem se uzavírala notářsky ověřená „smlouva o věno“ mezi mužem a rodinou ženy. Bylo mimořádným prostředkem pro zabezpečení rodiny. Dávali se obvykle peníze nebo spotřební věci a reality. Manžel byl správcem věna po dobu trvání manželství, pokud zaniklo úmrtím ženy, musel jej vrátit její rodině. Býval zaveden také institut „obvěnění“, což znamenalo, že pokud žena muže přežije, je zajištěna po jeho smrti částí věna, které bylo vhodnými investicemi rozmnoženo. Naproti tomu v dnešní době je stále více populární instituce předmanželské smlouvy, která fakticky počítá s tím, že manželství není svazek nekonečný, protože řeší majetkové vypořádání v případě rozvodu.
Svatba
Sňatek je názorným příkladem tzv. přechodových neboli iniciačních rituálů. Od pradávna byl doprovázen magickými symboly pro zajištění jeho zdárného naplnění. Tak kupříkladu byl den svatby spojen s určitým ročním obdobím nebo se věřilo, kolik zrnek rýže ulpí ve vlasech nevěsty, tolik budou mít manželé dětí. Dlouhé bílé šaty nevěsty jsou známkou nevinnosti a čistoty, proto ženy, které se vdávají podruhé a více, by si právě dlouhé bílé šaty neměly na obřad obléknout. Svatební rituály obsahují stopy jednoduchých přednáboženských přestav o uspořádání světa řízeného skrytou vyšší mocí. (Možný 1999/53)
Už v 18. století byla svatba podrobně propracovaný rituál tak, aby členové spojujících se rodin zvládli psychologické, ekonomické a vztahové aspekty tohoto životního mezníku. Obřad a jemu předcházející rituály předurčoval role muže a ženy v manželství, pomáhal psychicky zpracovat protichůdné pocity z obřadu u členů rodin a snoubenců. Před sňatkem bylo zajištěno hospodářské zajištění nové rodiny. Důležitou roli v něm hrála družba neboli tlampač. Jeho úkolem bylo dělat prostředníka mezi rodinami. Role družby připomíná úlohu rodinného terapeuta. Hlavní aktéři obřadu se verbálně neangažovali, veškerá dojednání zajistila družba, aby předešli situaci, kdy by se jeden ze snoubenců nebo členové rodin nemohli v důsledku emocionálního hnutí vyjádřit.
V současné době je svatební obřad co do počtu rituálů zredukován. Odpadly formální námluvy. Právní pozice muže a ženy je vyrovnaná, oproti minulosti, kdy bylo dáno, že muž je povýšen nad ženou. Ekonomická podpora původní rodiny je stále potřebná, avšak se o ní nehovoří. Snoubenci již nepotřebují ke svatbě souhlas rodičů. Za své rozhodnutí jsou odpovědni sami. Dalším podstatným rozdílem je, že v padesáti procentech přistupují k oltáři nevěsty v požehnaném stavu.
Při přípravách, obřadu a hostině bývá mezi účastníky napětí. Sňatkem se pojí dvě rodinné tradice. Novomanželé je musí přehodnotit, dohodnout se na těch, které budou společně dodržovat a obohatit je o své prvky. Přitom se však nesmí zavrhovat tradice a hodnoty svých původních rodin (Matoušek 1993/55) se odrazí v pojetí svatby. Novomanželé by měli hodnoty orientační rodiny respektovat a zároveň si uchovat vlastní autonomii. Průběh svatby může být ukazatelem, jak se jim to daří.
V současnosti však bývají obřady, kdy novomanželé vyloučili účast rodičů. Hosty obřadu a často následné oslavy bývají pouze přátelé. Taková svatba však postrádá hlubší smysl tradiční veselice, která respektuje fakt, že si sňatkem nebereme pouze partnera, ale také jeho rodinu – a to především matku, otce, sourozence atd. Svatební hostina je v tomto pojetí slavností na rozloučenou s původní rodinou.
Člověk, aby mohl založit novu rodinu, musí opustit tu starou. V tom také tkví hlubší smysl svatebního obřadu. Dává členům rodin zažít přechod dětí z jednoho subsystému rozšířené rodiny do druhého. Během tradičního obřadu vede otec dceru k ženichovi, čímž symbolizuje její odchod z původní rodiny. Nevěsta je tak propuštěna otcem a snáze se uvolní z původní rodiny. Přistupuje-li nevěsta po boku otce k oltáři, jde po jeho pravici, protože je považována za nejdůležitější osobu obřadu. Avšak po té, co jsou novomanželé oddáni, otočí se oba o devadesát stupňů. Pak novomanželka odchází od oltáře po levém boku novomanžela, což je správné z hlediska systemického postavení rodin. Muž vede ženu po levém boku, aby měl pravici volnou na její ochranu a ochranu společných dětí a aby žena měla klid a pocit bezpečí při zajišťovaní rodinného života.
Sexuální přitažlivost je mezi mužem a ženou základem rodiny, protože v sexuálním vyjádření lásky vidí především nevyhnutelný následek, kterým je rodičovství, jenž spojuje muže a ženu, ale také členy jejich rodiny. (Hellinger 1998/45) „Dítě stvrzuje vazbu, je to pouto z masa a kostí“ (Nills 65). Pokud vazba vzniká až narozením dítěte, tak člověku lpícím na tradicích doprovázejících vznik nového manželství, musí dozajista záležet na tom, do jakého rodinného prostředí se dítě narodí. Snad proto také byla v dávné minulosti zavedena tradice, že se s intimním životem může začít žít až po svatbě.
Oslabení tradic v postmoderní společnosti
Terapie pevným objetím je terapií, která vychází z rodinných tradic a rituálů, konkrétně supluje jejich význam. V současné době jsou brány rodinné tradice zkrátka. Tak ku příkladu pohřeb. Mnoho lidí vám řekne, nechám se spálit a pak rozprášit. Ale… Ale jaký význam má vůbec pohřeb? Co znamená pro potomky nemít místo, kam zajít za svým zemřelým, který prostě zmizí. A mizíme. Ztrácíme se za dveřmi institucí nemocnic, domovů důchodců a LDN. Pokud nám příbuzný zemře, často ho již nevidíme. Prostě zmizel.
Má osobní zkušenost se smrtí
Když mi zemřela před patnácti lety babička. Dozvěděla jsem se to po telefonu. Náhle zmizela z mého života. Už jsem ji nikdy neviděla. Pouze zavřenou rakev během pohřbu. Ale jestli tam byla? Do dnes nevím.
Nedávno nám zemřel křeček o kterého jsem se starala, protože byl nemocný. Pohled na jeho mrtvé tělíčko mě rozplakal, nezvykle moc rozplakal. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Ale s odstupem času tomu rozumím. Při pohledu na jeho mrtvé tělo jsem si uvědomila svou vlastní smrtelnost. To, že je to absolutní konec. Nikdy před tím jsem tuto zkušenost neměla. Tato byla první. Začala jsem od té chvíle vnímat život jinak. Jako něco ohraničeného, něco tady a teď, co pak nebude. To uvědomění si konečnosti. Přestala jsem mít pocit, že když zemřu, půjdu do dalšího života. Ale vnímám, že až jednou zemře moje duše i tělo, už prostě nebude to co jsem nyní. Už nikdy. Bude naprostý konec. Od té doby plněji prožívám přítomnost.
Uvědomění si konečnosti života
Úmrtí znamená definitivní fyzický odchod člena rodiny ze systému, avšak na úrovni duchovní je stále jeho součástí. Smrt patří neodmyslitelně k životu a je jedinou jistotou každého z nás. Toto respektovali rituály a tradice doprovázející umírání a následné poslední rozloučení se zemřelým. Lidé umírali doma, kde rodina ve vší úctě a při zachování důstojnosti umírajícímu poskytla odcházejícímu příbuznému podporu a zemřelému poslední péči, která spočívala v očištění těla a obléknutí na „poslední cestu“. Ta vedla z rodného domu na hřbitov v doprovodu rodiny, přátel a sousedů. Určitý čas před touto cestou se měli možnost pozůstalí s nebožtíkem rozloučit u jeho lůžka. Dodnes při pohřební ceremonii je možno uložit mrtvého do rakve tak, aby ho mohli pozůstalí naposledy zhlédnout a plně si uvědomit skutečnost.
Viděti zemřelého však znamená, že si plně uvědomíme realitu tak jak je. Emocionálně je to velmi bolestná zkušenost, která potřebuje čas, abychom zemřelého oplakali, vyrovnali se s jeho odchodem. Tradice pohřbů má ozdravný význam v tom, že právě ve společnosti širšího rodinného společenství emoce spontánně uvolníme, pozůstalí se vypláčou, zavzpomínají společně na zemřelého. Současně se vytvoří nová zkušenost, prožijí nové vzpomínky, vzpomínky na rozloučení ve společnosti nejbližších. které zůstávají po zbytek života. V bezpečí a s pocitem sounáležitosti se bolest ztráty přeci jen snáší snáze.
Děti a zpracování úmrtí blízkého člověka
Pohřebním rituálům byly přítomny také děti. Smrt se tak stala součástí jejich života od útlého věku. Především pro ně je to životní zkušenost, protože mohou zjistit, že umírání a smrt není nic děsivého, čeho se musí zoufale bát. Vidět umírání a účastnit se posledního rozloučení je důležité proto, aby se člověk vypořádal se smrtí blízkého člověka, ale i s tou vlastní. (Hauserrová 1996/90). Pak se také naučíme smysluplně prožívat vlastní život. Pohledu na proces umírání, který končí tělesnou smrtí, se však moderní člověk vyhýbá. Lidé umírají v nemocnicích a ústavech, kde není často respektována důstojnost umírajícího. Smrt je tabu postmoderní společnosti. Čím méně je ji vidět, tím více se jí však lidé obávají.
Význam pohřebních rituálů
Pohřební rituály měly vždy v tradičních společnostech podstatný význam. Patřili k nejstarším kulturním projevům člověka. Jejich smyslem je definitivně oddělit zemřelého od světa živých a posílit sociální vazby mezi živými. Ve vztahu ke smrti se váže silný emocionální náboj. Dle doktora Klimeše dávají pohřební rituály pozůstalým možnost plně vyjádřit svůj zármutek a zajišťují synchronizaci truchlení, kdy celá komunita oplakává mrtvého ve stejnou dobu, a tudíž budou v téže fázi truchlení s podobnými emocemi. Budou si lépe rozumět. V minulosti navazovalo na pohřeb období smutku. Pozůstalý měl konvencemi společnosti vyhrazený čas na vyrovnání se se ztrátou, kdy se mohl distancovat od společnosti. Po tuto dobu se také nosil černý šat.
V tradičním přístupu k úmrtí je vidět, že truchlící měli právo na vyjádření svých emocí, což společnost plně akceptovala. Tendence současného člověka být nad věcí, být silný mu brání v plném rozsahu vyjádřit smutek. Dnes zemře nejbližší příbuzný a na pozůstalém není mnohdy ve velmi krátké době znát, že prožil tragickou ztrátu. Emoce se potlačí a jde se do zaměstnání, jako by se nic nestalo. V současnosti se také smuteční oděv nosí pouze v den obřadu. Pro lidi je však důležité se se zemřelým rozloučit a vyjádřit emoce spojené se zármutkem. Pokud se tak nestane, může to být zdrojem pozdějších duševních problémů.
Česká republika drží v současnosti světový rekord v počtu úmrtí bez následného pohřebního obřadu. Antropoložka Olga Nešporová z Fakulty humanitních studií UK vidí důvod tohoto prvenství v sekularizaci společnosti, která v Čechách započala před vznikem první republiky a byla stvrzena v období komunistického režimu, kdy byly tradiční církevní pohřební rituály nahrazeny novými světskými, které současné společnosti nevyhovují a pohřební ústavy nenabízejí lepší alternativy. Následkem je neschopnost člověka vyrovnat se svou konečností a se svým životem. Z pohledu psychologa Jeronýma Klimeše tkví důvod upouštění od pohřbů v tom, že se již nemusíme spoléhat na své děti, že se o nás postarají. Nebudeme je potřebovat. Jsou zde totiž zdravotnické a sociální instituce. Již není nutné pěstovat v dětech úctu ke stáří, abychom neumřeli hlady v chudobinci. Tak chátrá morálka jedince, která měla pro systém sebezáchovný charakter. (Útěk před smrtí). Jan Sokol v trendu Čechů opomíjet pohřební obřady vidí místo materialismu hluboký rozpad společenských vazeb a vztahů.
Dalším důvodem upuštění od pohřební ceremonie je to, že pozůstalí, kteří mají pohřeb zajistit, jsou ve vyšším středním věku kolem padesáti let a prodělávají krizi vlastní identity pramenící z pocitu nenaplněnosti života a jeho marnosti. Říká Klimeš. Tito lidé pak nedokáží být oporou umírajícímu rodiči, jeho smrt jim připomíná vlastní, a proto ji také tiše přejdou bez náležitého pohřebního rituálu.
Proces rozloučení v terapii pevným objetím
Uvědomění si konečnosti je podstatou procesu oplakání zemřelého v terepii pevným objetím. Během kterého si uvědomíte, co pro vás onen člověk znamenal, co s jeho odchodem ztrácíte a že opravdu, ale opravdu odešel. Už není. Během procesu se uvědomí a odplaví emoce oplakání, na které v současné postmoderní hektické době nezbývá čas. Potlačí se, odsunou se a jde se pracovat, zapomenout, hned druhý den po pohřbu. Moc brzy na to, aby se bolest zaléčila. Pouze se zasune za něco, co ji přebije.
Konečnost smrti si lze velmi jasně a bolestně uvědomit také během rodinných konstelací. Tam to za vás odžije zástupce, ale lze postavit minikonstelaci za účelem rozloučení se a odplavení bolestných pocitů, které máte uložené v těle a které tíží naše psyché.
Článek je součástí diplomové práce ,,vědomí rodinné historie jako součást sebepojetí.“ použitá literatura v příloze.
Literatura a původní znění článku v diplomové práci Vědomí rodinné historie jako součást sebepojetí
