Výchova začíná, když dítě slézá z klína

Kdy začít vychovávat, když se píše, že miminka nemají mít nastaven řád a mají se okamžitě plnit jejich potřeby? Toto platí pro novorozence a malá miminka zcela jistě do šesti měsíců. Děti do osmi měsíců nemají pojem o čase.  Předměty, lidé, když zmizí z očí, nevidí je, jako by nebyly.

Jistota rodičů v předkládání požadavků dětem

Pokavaď jsme pro děti čitelní, reagujeme pokaždé stejně, mají zkušenosti, že když zapláčou, dají najevo, že něco potřebují, maminka se objeví. Tak se první rok života vytváří důvěra ke světu, skrze okamžité naplnění potřeb. Děti dobře vnímají, kam je vedeme, potřebují vedení a než vstoupí do bouřlivého období vzdoru, kdy se zrodí vědomí vlastního já, vedení přijímají s důvěrou a poddajností. Již tady však získávají zkušenosti, kdy maminka a tatínek říkají jasné ano a ano se také děje, anebo jasné ne a ne se také děje.

Co když jistota schází?

Pokud je to jednou tak a podruhé jinak, vzniká chaos, nejistota v hlavičce dítěte. Jak se má spolehnout na očekávané, když se chování rodičů mění jak aprílové počasí. Vzniká neklid, zlost, jak to že se musím obávat a nemohu se na vás spolehnout?  Kojenci získávají zkušenosti, jak okolí reaguje na jeho souhlas, a hlavně nesouhlas s tím, co mu předkládáme, kam jej vedeme. A když je slovo rodiče nejisté, bude při další příležitosti jeho vyžadování urputnější. To je logické, když cítíte, že můžete svůj názor, svou věc, prosadit, jste odhodlanější, jdete na sílu, nemusíte být vynalézaví, hlavně kdy více zatlačíte ledy povolí a máte vyhráno.

Víte-li, že tudy cesta nevede, nemrháte energií

Pokud však máte jistotu, že tady neprojdete. Můžete hledat cestičky okolo, začnete být vynalézaví, kreativní. Vnímáte další možnosti, které se nabízejí a tak se trénujete v inovativním myšlení. A stejné je to u dětí. Pokud si vychováte palácovou květinku, bude odkázaná na umetání cestiček, a když se jí něco postaví do cestu, porazí ji to.  Když je hranice pevná,  přizpůsobíte se, zanadáváme si, ale na příště si můžete vyladit očekávání na základě jasné a srozumitelné zkušenosti v dané situaci. Pokud ne, následuje nejistota, neklid.

Rodič vede a dítko následuje. Tak to má být, protože kdyby vedlo dítko, je to na něj moc a moc velká zodpovědnost, která jej zneklidní a přivede do zmatku. Rodiče jsou pro dítě jistotou jako pro řidiče bílá krajnice na silnici, kterou jinak obklopuje tma.

Když dáme dětem více svobody, než ustojí

Zhruba v osmi měsících, kdy již začínají hledat schovanou hračku pod peřinou, začnou také lézt po podlaze. Můžeme jim dát k dispozici celý byt a neustále být ve střehu, anebo bezpečný ohraničený prostor ve své blízkosti a v klidu a s pocitem bezpečí si dělat svou práci, když si malý hraje.

Když se miminko začne pohybovat, míváme pocit, že potřebuje svobodu, prostor, aby poznávalo svět kolem sebe. Takto malá miminka jsou zatím klidná, nechají si říci a s povděkem přijímají, co jim nabízíme. Ale již se dokáží aktivně vzbouřit, dávají aktivně najevo svůj nesouhlas.  Nechtějí kašičku, nechtějí sedět v sedačce, nechtějí do kočárku, pláčou a pláčou.

Rodiče může pláč znejistit, a to je chvíle, kdy je dobré se poprvé zamyslet nad tím, jak budu své dítě vychovávat.

Pokud se objeví nejistota. Dvakrát řekneme ne a po třetí podlehneme úpěnlivému pláči, a řekneme ano, je to nová zkušenosti kojence, že ne vždy se splní, co řekne dospělý. Ztrácí se jistota, liknavost našeho slova, liknavost námi předkládaných pravidel, hranic a požadavků stoupá a neklid dítka ruku v ruce s velkým prostorem pro objevování roste.

Už nechce být na klíně, nevydrží sedět u mámy, u táty. Chce lézt, ale co když se to právě nehodí? Jsou situace, kdy sedíme na autobusové zastávce a kojenec v kočárku pláče chce ven. Ale ono to nejde, nemůže na zem, maximálně by jste ho vzala na klín, ale to je zase zima, aby nenastydl. Tak se zvednete a houpete ho. Jezdíte s kočárem a miminko se uklidní, je spokojené. Vnímáme, že se třeba v kočárku nudí, potřebuje podněty. Ale tak jak to vyžaduje, není možné posloužit. Vnější okolnosti vám brání mu vyhovět. Ale doma, u lékaře, kdy sedí na klíně a pláče, že chce lézt, se už dá snáze vyhovět.  Dáme dítku velký prostor, svobodu, na kterou zatím nemá kompetence. Přetěžuje ho. Když dostane k dispozici celý velký byt, je to velká spousta lákadel, které ani nemůže stihnout poznat. Často se tento problém řeší tím, že si místnost, kde jsme zavřeme a máme jistotu, že se nám malý lezec neodplazí ke schodišti.

Předvídáte následky jednání svých dětí?

Malé děti nedokáží zatím předvídat následky svého jednání, a tak se opírají o zkušenosti a jistotu rodičů, Předvídat následky svého jednání jim umožní až vnímání zkušeností a následné pochopení a dostatečná vyzrálost mozkových funkcí. Jsou situace, kdy si mohou na některé nepříjemné věci v životě přijít sami, ale jsou situace, kdy je tu nebezpečí. A to musí být opora rodičů, protože jak jednou dítě vběhne pod auto, je zle. To víme všichni, a tak si u silnice dáváme pozor.

Ale uvědomujeme si také psychosociální rizika povolování našich požadavků na dítě? V situacích, kdy se nám právě nechce se zlobit, anebo jsme unavení a vyčerpaní, abychom dítě vedli ke kýženému návyku, udrželi pravidla zda televize ano či ne.

Že když jednou povolíme v námi nastaveném režimu, řádu, posíláme dítěti zprávu, že nic není jisté. Nejsou li nastavena jistá pravidla, dítě se nenaučí respektovat čas a prostor druhých, nenaučí se snášet frustraci. Schází-li doma řád a pravidla děti se nevejdou do pravidel a řádu společnosti, institucí, k nimž jejich život směřuje.

Konflikt liberální výchovy s institucionálním pojetím výchovy

Neschopnost dítěte vnímat autoritu vede ve společnosti ke konfliktům. Děti mohou jednat agresivně, roztahovačně, učitelé je nezvládají, a nakonec tím vším trpí nejvíce samotné děti ale i děti ostatní. Protože takové malé dítko bez hranic a respektu je jak neřízená střela. Tváří tvář jeho vzdoru vůči každé překážce ve formě požadavků se dospělí cítí bezmocní.

Ale pozor, důsledná a pevná výchova není pouze o poslušnosti, je také o porozumění. Přijímat kriticky hranice a diskutovat o nich, to lze. Jsou takové, o kterých se nediskutuje a tady ti, co vedou, rodiče, musí mít jistotu, co od dětí požadují. Malé děti potřebují vedení, větší děti již doprovázení. Někdy potomek vzdoruje zuby nehty. Je dobré se zeptat proč? Co ho k tomu vede? Jednou si náš syn nechtěl obout botu. Pořád ji vyzouval. Byl malý. Já byla ve spěchu a nutila jsem ho, ať se obuje. Vůle na vůli. Bylo by to kdo z koho kdybych se nezastavila. Luky, co se děje, proč nechceš botičku? Zeptala jsem se ho. A on že tlačí. V botě měl kamínek. A byl klid. Jindy to může být jen to, že on nechce zimní boty, ale bez nich se nemůže chodit ven. I když otrlí rodič by mohl pustit dítě na boso a hned jak mu bude zima, o boty si řekne. To je logický důsledek rozhodnutí. Nechce boty, je mu zima. Tady by se dalo diskutovat. Jak můžete pustit dítě bez bot, možná bez rukavic, ale bez bot? To je již věcí našich přesvědčení, předsudků a obav. Ale tyto obavy a předsudky nás mohou vést k tomu, že někdy až moc tlačíme a vyvoláváme ve výchově proti lak, vzdor, neposlušnost, vztek.

Tak že ať si jde bez bundy, bez bot, ale prostě se jde. Máme povinnost a máme někde být. To je mantinel, který nepovalíte ani vy, protože cítíte zodpovědnost.

Řád v souladu s potřebami rodiny a dítěte

Hranice a řád věcí lze nastavovat s vnímání potřeb dítěte. S respektem k rytmu spánku, jídla. Pokud nastavujete pravidla, řád a očekávání od svých dětí v souladu se svými vnitřními postoji, životní filozofií, lépe své rozhodnutí ustojíte tváří v tvář urputnému pláči a vzdoru potomka.

Maminka, která sama nejí sladké a rozhodla, se, že sladké dětem nebude dávat, bude jistější a pevnější v případě, že dítko sladkost vyžaduje. My doma sladké nejíme, nebudeme to měnit. Ona jde příkladem, a její požadavek je jasný, jistý a nepůsobí chaos, proč já nemohu a ty bonbóny můžeš jsít?

Hranice a řád lze nastavovat s vnímáním potřeb a rytmu dítěte.  Pokud je řád v souladu s postoji a životní filosofií rodiče, je lépe udržitelný. Začlenit do výchovy pravidla a postoje přejaté, které nekorespondují s vaším životním stylem, udržíme s větší námahou.

  Když dodržíme určitá pravidla soužití, jdeme příkladem, děti si na ně zvyknou a v období vzdoru je budou dokonce vyžadovat.

Vás možná rodiče vedli přísně. To smíš a to nesmíš. Zároveň se   nepozastavili nad pocity dětí. A tedy, ne aby jste dali svůj vztek, lítost najevo. To byl pak trest na spadnutí.  Současní rodiče však mohou vést dítko v řádu a dát mu jasné hranice, aby jasně vědělo, co může a co ne.  A můžeme přidat porozumění, svobodu adekvátně vyjádřit pocity, postoje a potřeby. To je rub  pevné výchovy, laskavost a empatie. Jdou-li ruku v ruce, nemusíme se bát trvat na svých požadavcích, když dítě pláče, protože vnímáme jeho prožitky  a pracujeme s nimi. Pracujeme vědomě na vztahu v podmínkách výchovy.

Zaujalo Vás téma? Týká se vaší momentální situace?

Pojďte si o výchově povídat na přednášku s besedou jak na laskavou ale důslednou výchovu.